Dobrodružství trampů z osady Pozvolná Smrt: Posázavské pampy a 57. Výroční oheň T.O. Sovy


září, L.P. 2015

autor: PES

Trampové Tereza, Pes, Kutálenej a Eda z osady Pozvolná Smrt a jejich pardové Banjo, Čenda, Prcek a Mařena při putování Posázavskou pampou, k nimž se nakonec přidružili i Kuře a Lucka.

Bylo toho roku slunečné září a trampové z osady Pozvolná Smrt vyrazili do středního Posázaví, do divokých pamp rozprostírajících se po obou březích Zlaté řeky, občas protkaných hlubokými lesy a ostrými skalisky, jež se staly zhoubou nejedněch kalhot drsných zálesáků. Zamířili do míst patřících mezi neobávanější oblasti, a to i u mužů, jež dobře znají nástrah divočiny. Nejeden z westmanů, který se odvážil přejít rozlehlé pampy rozprostírající se kolem hraničního městečka Sázava, zabloudil v hlubokých hvozdech rozkládajících se kolem potoka Křešického a stal se tak obětí hladu a žízně, neboť v okolí několika mil od veletoku, jež je trapery zván Zlatá řeka, není jediného hostince, kde by znavený tramp dostal pivo a alespoň buřta s cibulí. Vybělené kosti těchto odvážlivců se pak staly hrozivou výstrahou pro ostatní zálesáky a rodiny mastňáků s dětmi, jež sem vyrazily na nedělní výlet.

Jak trampové bavili městskou smetánku

V pátek večer skupina vyprahlých trampů vystoupila z lokálky a vedena jistým krokem Terezy a Psa, kteří měli Sázavské hospůdky zmapované, neboť v nich propili již nejedny játra, a to i zapůjčená, zamířila do nejlepší hospody v městečku. Že se hostinec proměnil v rodinný dům zjistili ve chvíli, kdy se marně pokoušeli najít dveře v souvislé, nově nahozené zdi. Následovalo několik kleteb, zhruba hodinové hledání hospody, kde by svlažili svá hrdla a uspokojili chuťové buňky, až nakonec zakotvili v podniku evidentně určenému lepší společnosti. Točili Plzničku, šenkýřka byla na muže divočiny, kteří se mezi místní honorací vyjímali jako vlci ve smečce domácích pinčlů, velmi milá, a tak večer proběhl ke spokojenosti všech, ač se, až na pokus Banja, který nemohl snésti pomyšlení na večer bez trampských písní a potrápil struny zapůjčené kytary, nehrálo. Trampové též čekali na Kuřete, jenž měl dorazit nočním expressem – nedočkali se však, neboť ten byl zrazen svým zákazníkem a musel u něj pracovat dlouho do noci, ač to původně vůbec neměl v úmyslu. A tak jak hodiny ubíhaly a venku se šeřilo, nesly se z otevřeného okna, kde Kuře montoval, do poklidného usínajícího městečka čím dál ostřejší kletby, které vzbudily na dávno již krotkém Východě morální pozdvižení, a to zejména mezi dámami a vdovami sdruženými v mravnostním spolku Hlas. Obzvláště pak ty španělské, jako například „Ir a la cadera!“ či „Esos malditos plantadores!“, kterým paďourská obec vůbec nerozuměla, což je uráželo o to více.

Místo hraní tedy vytáhli trampové, doposud sedící v poklidné hospůdce v Sázavě, drsné historky ze svých minulých výprav a setmělou hospodou se počal vznášet opar nebezpečí a vůně exotických dálek. U okolních stolů sedící vznešení páni sázavské smetánky zapomínali napětím potahovat ze svých tlustých doutníků, které jakoby byly odznakem jejich důstojnosti, zatímco jejich ženám se při pohledu na ošlehané tváře a statné postavy westmanů zrychloval dech a při napjatějších okamžicích vyprávění upadaly do mdlob. Chvilku po půlnoci vyrazila do temné noci skupina trampů a zamířila vzhůru do divokých skal týčících se nad městečkem a za malou chvilku již za svitu měsíce, který se občas prodal mezi hustými mraky, hledali místo, kde by v bezpečí přečkali noc.

Sobotní ráno přivítalo trampy jasnou oblohou a tak po rychlé snídani, kdy shltli něco ze svých zásob a vše zapili horkou kávou, vyrazili do hlubokých hvozdů, nechávaje za sebou příhraniční město Sázava, z něhož brzy na obzoru zůstala jen čepička věže místního kláštera.

Příběh Sázavského kláštera a Estela Del Diablo

V dávných dobách, kdy se civilizace a zákon nedostaly dále než k Davli a Posázavský Pacifik se teprve stavěl, se na pláních v okolí veletoku Zlaté řeky, paďoury zvaného Sázava, po němž se odvážily plout jen ti nejodvážnější kapitáni škunerů a maňásků, proháněly jen stáda bizonů, tlupy domorodých divochů a sem tam skupinka mastňáků vyrazivších si na nedělní výlet v touze zažít alespoň malé dobrodružství. Do tohoto Bohem a úřady zapomenutého kraje zamířil i tramp Prokop, kamarády zvaný Svatý, neboť si každou neděli na trampu přesně v poledne dával zátku rumu „na modlení“. Pracoval tehdy příležitostně jako stopař pro Československé státní dráhy a vyrážel tedy vpřed do divočiny, aby varoval dělníky stavějící trať před možným nebezpečím, jako byly indiánské nájezdy, banditi nebo neodborně točené pivo v některém z místních hostinců. Nechaje doma na Vyšehradě družku a syna Jimrama, hnal svoji keňu Zlatou řekou proti proudu, mohutnými pažemi ji prohnal peřejemi pod jezem Choceradským a pak tichými voleji až k sázavským pláním. Tam totiž již nějaký čas řádil se svou bandou nechvalně proslulý bandita Diablo Puto, který terorizoval osadníky a zvlášť dovedným způsobem unikal četníkům, dělaje z nich svými kousky terč posměchu široké veřejnosti. Jeho řádění ale rozhodně nebylo vhod vedení drah a tak vyslali Svatého, aby Diabla vystopoval a navedl na něj za pomoci poštovního holuba stíhací oddíl, který byl v plné zbroji připraven v Čerčanech. Svatý ale nečekaně narazil na samotného Diabla v hospodě, kam zašel spláchnout slanou chuť holubího masa, jež měl k večeři. Protože svou věrnou špuntovku Máňu odevzdal při vstupu do krčmy, nezbylo mu než použít svých mohutných pěstí, které si v mnoha bitkách vydobyly respekt po celém toku Zlaté řeky, a vrhl se na Diabla. Bitka, do které se zapojili Diablovi druhové, byla krátká, leč zuřivá, a za oběť krom rozbitých nosů a půlitrů padla i celá knajpa. Svatý pak Diabla a jeho kumpány svázal lasem a odtáhl na nedaleký kopec, kde je hodlal zanechat a poslat pro ně četnictvo, přičemž za nimi zůstávala na zemi hluboká brázda. Na počest tohoto činu postavili místní osadníci hospodu novou, tentokráte kamennou, a brázdě se začalo říkat Estela Del Diablo. Když ale v následujících letech, kdy s železnicí přišla do kraje i civilizace, původní osadníky postupně vytlačili paďouři a starostou se stal kapitán Armády spásy, byla hospoda v Akci Z přestavěna na klášter a z hrdinského činu odvážného trampa se stala krotká polozapomenutá legenda. Estela Del Diablo se postupem času proměnila na mapách v Čertovu brázdu a Klub českých turistů tudy vedl jednu ze svých značených cest.

Přes hospody na Potlach

Prvním a nejbližším cílem trampů byla víska Bělokozly, kde měli v plánu potkat kamaráda Kuřete a dát si lahváče v místním Konzumu, neb hospody v této osamocené více nebylo. Cest tam vede několik, nicméně vedeni pudem vlastním všem pravým mužům, jež vždy volí nejdrsnější cestu plnou překážek, aby je mohli překonávat, vybrali podvědomě tu nestrmější a nejdrsnější cestu. I zarazilo trampy, když spatřili krpál před nimi se tyčící, ale odvážná srdce nedovolila nohám zastavit se a tak pokračovali v ostrém tempu, jež by jim mohli závidět profesionální chodci a závodníci. V čele šel rázným krokem kmet Banjo, který strávil velkou část svého života na byciklu, což mělo zásadní vliv na velikost a funkci jeho plic. Ano, nebylo v celém Povltaví muže, který by se mu mohl kapacitou plic a výdrží rovnat, neboť v mládí, jak sám mnohokrát pyšně říkal, dokázal na byciklu úsek mezi Prahou a Chuchlí, kde je více než pět hospod lákajících sportovce chmelovým mokem, pokořit za neuvěřitelné tři hodiny a třicet minut. Ten také jako první spatřil Kuřete, ležérně se opírajícího o zábradlí a čekajícího na své pardy. Veliký jásot zazněl poklidnou vískou, jež ospale dřímala v sobotním dni, následován obřadním lokem z malých placatek, které se jako zázrakem objevili v rukou trampů. Dvě rychlá piva v místní klubovně, kterou majitel rychle otevřel, spatřiv žíznivé tváře trampů, upevnily dobrou náladu. Bělokozly trampové za hlaholu opustili přesně v pravé poledne, což potvrdil zvuk prkna plácajícího o hladinu nedalekého rybníka.

Přešli přes pláně do vísky Čeřenice, kde se jim nečekaně postavila do cesty malá nálevna v podobě Divadelního klubu, umně skrytá před zvědavými zraky mastňáků a paďourů za vysokou zdí. Milá paní hoteliérová s radostí natočila hned napěněného pivka a uvařila poctivou černou kávu, ochucenou pořádnou dávkou rumu. Zjihla srdce věrných synů divočiny a tak pod vlivem neuvěřitelné pohody vytáhli nástroje a strávili zde krásné dvě hodinky, než vyrazili dál, k cíli své pouti, jímž byl slavnostní oheň trampské osady Sovy.

Hned za vsí odbočili ze značených cest do neprostupné divočiny. Bylo to území divoké zvěře, kde první stezky prošlapali v dávných dobách stateční muži zvaní "mountain men", lovci z hor, kteří žili na indiánském území, obcházeli ledové potoky a kladli pasti na bobry. Tito muži existovali sotva jednu generaci. Zmizeli ve chvíli, když modelový dům Hany Podolské v Praze odmítl nadále vyrábět z kožešin. Jeho příkladu následovaly i další módní domy a přestaly nabízet doplňky z bobří kožešiny a chytání do pastí se tak přestalo vyplácet. Protože trampové mají oproti mastňákům a astrachánům mají mnohem vyvinutější veškeré smysly, neboť na nich v divočině mnohdy závisí jejich životy, nasáli nyní sladkou vůni píp a vyrazili divočinou přímou cestou k hospůdce Na konci světa, ležící v obci Drahňovice. Zde se k nim přidružila Lucka a trampové usedli k dubovým stolům, aby si dali pivo a nějakou dobrotu. Jednak cestou v divočině vyhládli a dostali pořádnou žízeň, na kterou čirá voda rozhodně nestačila, především však museli čekat, až tramp vagabund Eda dokončí hovor se svojí družkou. Eda byl z Pozvolné Smrti nejscestovalejší, neboť se během svého krátkého života potloukal daleko na zmrzlém severu i horkém jihu, stejně tak mnohá dobrodružství prožil i v Arábii, kde byl znám pod jménem Karel ben Nemsí. Nejvíce mu ale učaroval Dálný východ, kde si dokonce mezi tamějšími domorodci našel družku, dceru místního náčelníka Po-chči-ho. S padajícím šerem vyrazili trampové do údolí. Posvátný oheň již hořel. Trampové sdružení kol něj pěli a kytary drnčeli do noci, střídavě pak tichly při vtipných průpovídkách trampského barda Nafťáka, jehož básně byly dílem vskutku mistrovským. Potlach tento je znám mezi širokým trampstvem a sejdou se zde vždy desítky kamarádů. Byli zde tedy zástupci honosných osad chatových, ale i divocí sršatci, kteří dodnes vyznávají volný život trampský bez uvázání na jedno místo. Oheň plál do noci, ozařoval okolní lesy a nad trampy zářila hvězdná obloha, zatím co se písně z dávných věků nesly daleko do temných lesů. Až pozdě k ránu umlkly mandolíny a kytary a tichou nocí se rozléhalo jen mnohohlasné chrápání znavených mužů divočiny a jejich družek. Slunečné nedělní ráno pak přivítalo trampy krásným babím létem. Postupně se muži z Pozvolné Smrti rozloučili s kamarády a zamířili zpět do civilizace, zpět do matičky všech měst, Prahy.

HOWG! Domluvil jsem…

Dnes: 0 Včera: 0 Týden: 4
© 2005-2017 - TO Pozvolná Smrt