Dobrodružství trampů z osady Pozvolná Smrt: 49. ročník BRDSKÉ ZIMNÍ ARMÁDY


prosinec, L.P. 2015

autor: PES

Přechod Brdských vrcholů a trampský „potlach“ U Menclů.i

Trampové Andersen, Srstka, Pes, Tereza a Pavián z osady Pozvolná Smrt, pod vedením šerifa Prdlavky, a jejich druhové Banjo, Reďák, Prcek, Tůča, Lukáš a trampský kmet z osady Údolí děsu JardaLída.

Stránky kalendáře toho roku byly již všechny vytrhány a jako poslední list tam visel měsíc prosinec. Společnost měšťanská vykupovala plně zásobené obchody v očekávání blížících se svátků vánočních a velení Armády spásy a spolku s názvem Ježíkovi proroci organizovalo za zpěvu koled pochody městem, takže se nad ním vznášela atmosféra předvánočního klidu, míru a svařeného vína. To ale nebylo to pravé prostředí pro syny divočiny, divoké trampy z osady Pozvolná Smrt. V jejich žilách kolovala krev pionýrů Západu, divokých lovců a zálesáků, jako byli Daniel Boone zvaný Kožená punčocha, Divoký Bill Hickok, či slavný Old Shatterhand, o němž si trampové dodnes s úctou vyprávějí u táborových ohňů. Touha po dobrodružství byla silnější než slzy žen a dívek, které chtěly před Vánoci vyrazit na nákupy. Trampové cítili, že musí ven, ven do divočiny plné nebezpečí, aby sami sobě dokázali, že jsou stále celými muži.

Setkání bylo naplánováno na základně Brdské osvobozenecké armády ve Stříbrné Lhotě, ležící na úpatí Brdských hvozdů, jejíž stateční muži žili na samém okraji divočiny a jejich základna byla poslední výspou civilizace, kde vždy dostal znavený westman pořádné kafe a půllitr pěnivého piva.

Z historie Brdské osvobozenecké armády

Brdská osvobozenecká armáda vznikla v dávných divokých dobách, kdy zákon dosahoval sotva k hustým hvozdům Jíloviště, jako ozbrojený ochranný oddíl, zejména proti útokům divochů a zdivočelých mastňáků. Stateční muži této jednotky v sobě nesou dědictví, které sahá do dob prvních osadníků Brdských plání a hvozdů. Na rozdíl od mnoha jiných bezpečnostních sborů dosáhli BOA světové proslulosti díky úspěchům v boji proti zločinu a důsledným chráněním hranic Brdských velehor. Ač jde většinou pouze dobrovolníky, jejich statečnost je stejně proslulá, jako jejich spotřeba lihovin – ne nadarmo je nepřátelé z jižních teritorií, jako je Příbramsko, či divoké zločinecké tlupy Nepomucké, nazývají „Los Diablos Brdos" (Brdští ďáblové). Jeden novinář, který byl hnán zdivočelým davem štěchovickým, neb neměl na útratu v hospodě, od toku Velké řeky, podél Snake River a přes pláně až do Podbrdí, a před jistou smrtí lynčováním byl zachráněn právě muži BOA, napsal, že muž Brdské osvobozenecké jednotky „jezdí jako Mexičan, stopuje jako Indián, střílí jako Tennesseeman, bojuje jako ďábel a pije jako holendr".

Večer na Čunčí hubě

Zde se tedy toho prosincového pátku počali scházet muži osady Pozvolná Smrt, aby spláchli prach z cesty usazený v hrdlech a společně vyrazili do divočiny. Jejich cílem byla útulná knajpa Hocico Cochino alias Čunčí huba, paďoury a mastňáky nazvána jako hostinec U Dernerů, stojící na rozlehlých loukách Kytínských, na nebezpečných a pustých pláních, jež jsou zvány Llano Prado. Knajpa je v okolí jediným bezpečným místem pro osamělé jezdce a zálesáky, ovšem v letních měsících přiláká i cyklisty, turisty a odvážnější paďoury s rodinami.

V knajpě byli trampové přivítáni s nadšením. Pro hostinského a majitele v jedné osobě jde o pravidelnou a vítanou akci, neb během třeskuté zimy, kdy jsou cesty neprůchodné a závěje zde v divočině dosahují výšky nedospělého muže či dospělého šimpanze, je návštěvnost nízká a nezmění se to až do prvních jarních dní, kdy se opět objeví první, již na dálku rozeznatelní členové spolku Českých turistů, aby zkontrolovali značení na cestách, které pak vede paďoury, mastňáky a astrachány bezpečně divočinou.

Trampové vypili něco čepovaného piva a velmi brzy se zábava ubírala tím správným směrem: vytáhli kytary, banjo, mandolínu a basu a hospoda se otřásala v rytmech divoké trampské písně. Děvčata z trampské osady T.O.Pičky dodávaly romantickým písním dívčí part a nejedna slza se zaleskla v oku místních horalů, kteří si náhodou vyrazili na pivo do oblíbené hospody a zůstali zde sedět, zatímco jejich matróny se k nim nivě tiskly, neb při písních vzpomněly na mládí a romantiku. Písně tiše pluly nocí nebo divoce řádily a trampský kmet JardaLída, který doposud znal jen krotkou zábavu chatových osad a vyrazil s hochy na divoký tramp poprvé, cítil, jak mu v žilách počíná pěnit vroucí krev a v očích se mu objevil divoký výraz – to se v něm opět probudilo mládí, dávno zašlapané hraním si na pradědečka.

Bylo několik, hodin po půlnoci, když trampové svorně vyrazili do noci, aby se uložili k pokojnému spánku v divočině, kousek od knajpy. Rozdělali oheň, který je měl ochránil po čas spánku proti divokým šelmám. Však by to nebylo poprvé, co byl neopatrný westman napaden v noci smečkou vlků, hladovým baribalem či postrachem místní hvozdů, bojovými čivavami, pravidelně opouštějícími dírou v plotě zahradu ve Stříbrné Lhotě, aby se staly na jednu noc prokletím všech pod širou oblohou přenosujících zálesáků, nebo alespoň jejich žracáků.

Halouny = všech trampů cíl

Ráno trampy probudilo slunce a neodbytná vůně držkové polévky, linoucí se z nedaleké knajpy. Po vydatné snídani, v brzkých odpoledních hodinách, vyrazila většina do brdského polesí, vedeni zkušeným šerifem, který měl divočinu v krvi. Po zhruba hodinovém pochodu neprostupným hvozdem se vynořili nedaleko knajpy Hocico Cochino, alias Čunčí huba. Pozdravili doposud sedící trempy Paviána a Srstku, kteří zůstali seděti u piva déle, neboť by jim padla pěna, a zamířili po stezce vzhůru do míst, kde leží horské jezero El Paso, kam se ani skauti či členové lesní stráže neodváží.

Padlo odpoledne. Slunce se pomalu klonilo k západu, a pokud by se někdo vypravil do brdských hvozdů nad vískou Halouny, s údivem by spatřil skupinu drsných mužů, jak se ostrým tempem spouští skalnatými stráněmi z brdských vrcholků, připomínajíc zdáli stádo kamzíků z čeledi „terén-kozy“. Minuli Halouny, kde se v posledních letech usadila podivná skupina paďourství, i místní hostinec, divokými skauty zvaným U zrzavého paviána, kdysi to zastávka každého pravověrného trempa a westmana, kde již drsným mužům divočiny nebylo přáno, neb jej obsadili příslušníci místního mysliveckého spolku, před jejichž zbraněmi si žádný tramp nebyl jist, neboť jejich dlouhé flinty měly delší dostřel, než kolty a špuntovky trampů. Vyhnuli se Vrahově rokli a již za šera vstupovala skupina znavených trampů do hostince U Menzelů v Hatích.

Zahulákali pozdrav ostatní trampům, kteří již v hostinci popíjeli a spokojeně složili svá znavená těla ke stolům, kam již mladí učňové cechu hospodského přinášeli hektolitry piva, neb se spotřebou chlapců z Pozvolné Smrti byli již předem seznámeni.

Do hodiny byl sál skoro pln. Seděli zde zástupci honosných osad trampských, jako je Westend, Andělka, Údolí Oddechu či Pandy, ale i trampští samotáři. Proti vpádu divochů a paďourů zde byl přítomen jízdní oddíl Brdské osvobozenecké armády. Jediný, kdo chyběl, byl tramp Kuře, organizátor akce, který nemohl vyrazit do divočiny se svými pardy, neboť byl zákeřně odchycen zákazníkem a musel pracovat i v sobotu. V očích všech trampů stála otázka: Dorazí? Zvládne sám projít nehostinnou pustinou od vlakového nádraží ve Skuhrově až do Hatí, když v cestě stojí minimálně jeden hostinec, v němž na kolemjdoucí číhají místní ženy, toužící po náručí trampově? Tramp Tůča z kmene Žižkovských Irokézů, který se s Kuřetem znal z dávných let, kdy spolu putovali středním Povltavím a byli postrachem všech hospod, nehlídaných králíkáren a nepozorných slepic, si mohutně zavdal piva, řka: „Kuře dorazí! Neznám muže, který by se mu mohl rovnat, každé nebezpečí je na něj krátké. To vám povídám, a je to pravda, jakože jsem před týdnem skolil šedého medvěda v ďáblickém polesí.“ Sotva to dořekl, dveře hospody se rozletěly, vykopnuty mohutnou nohou, a do sálu vstoupil Kuře. I zahlaholili trampové nadšením a chlupaté pěsti se setkali v pevném stisku se zalomenými palci. Zábava mohla začít. A již během chvíle se hospodou neslo drnčení kytar, mandolína a banjo je podbarvovaly a basa přes to všechno nádherně šlapala.

Dopoledne bylo slunečné, jakoby snad ani nebyl poslední měsíc v roce, a k hostinci U Menzelů, dějišti včerejšího trampského potlachu, se pomalu trousily skupinky trampů, na ranní pivo a polévku. Poté posilnění trampové putovali nehostinnou údolní pustinou, táhnoucí se od Litně až do Hostomic, k zastávce expressu Paříž – Mnichov – Jince – Hostomice – Zadní Třebáň. Ten je zavezl s jedním přestupem až zpět do Prahy, která přivítala syny divočiny otevřenou náručí.

HOWG! Domluvil jsem…

Dnes: 0 Včera: 0 Týden: 0
© 2005-2017 - TO Pozvolná Smrt