Dobrodružství trampů z osady Pozvolná Smrt: V ledové kotlině


22.-24. ledna, L.P. 2016

autor: PES

Trampové Tereza, Andersen a Pes z osady Pozvolná Smrt, pod vedením šerifa Prdlavky, a jejich pardové Banjo a Čenda, na výpravě v Kokořínské divočině

Hrdinní trampové z osady Pozvolná Smrt, které nezastaví sníh, pekelnej mráz ani zuřivost jejich žen a dívek, jež ve strachu nad ztrátou milovaných mužů, pánů a živitelů lomily rukama a spílaly jim do starých bláznů, vyrazili toho lednového pátku, kdy teploměr ukazoval neuvěřitelných 11°C pod nulou a noc slibovala doslova sibiřský mráz, do divočiny v okolí toku jménem Pšovka. Ano, tam do divokých a nehostinných skal Kokořínského dolu, kde na lidskou bytost tramp nenarazí a kde se prohání jen smečky hladových vlků, zdivočelých outdooráků hledajících kešky a skupiny paďourů a mastňáků, kteří vyvezli vozem světově proslulé značky Škoda své rodiny na výlet.

Složitá cesta do hospody i z ní

Autobus trampy zavezl z Prahy do slovutného Mělníka, kde se stékají dva české veletoky, jejichž hladiny brázdí nákladní i výletní lodě, plující až na kraj světa, daleko do Nového Yorku, Nového Orleansu či Nového Knína. Při příjezdu na místní mělnické autobusové nádraží trampové vesele mávali místnímu obyvatelstvu i protijedoucím vozům a autobusům, netuše, že jeden z nich je ten, kterým je měl vyvézti z civilizace dál do divočiny. Posmutněla srdce trampů, když na zastávce zjistili skutečnost, že dále se hned tak nedostanou. Ale byli to praví synové národa trampského, jehož historii psali takoví hrdinové jako Venclovský, Batlička, Bob Hurkán, Jarda Štercl či Míla Kuře – vzdávat se nebyl jejich styl! V jejich očích se objevila chladná ocel a počali okamžitě vymýšlet náhradní řešení. V tom exceloval obzvláště mladý tramp Čenda, který se k partě drsných a životem otřískaných mužů přidružil teprve nedávno – jeho návrh vyrazit na cestu, trvající ostrou chůzi 10 minut, aby stihli vlak odjíždějící za 5 minut, byl odměněn bouřlivou pochvalou a okamžitě zamítnut. Zdálo se, že trampové budou muset strávit dvě hodiny do odjezdu dalšího spoje v hospodě. Možnost, že se v hospodě zaseknou a už se nezvednou, byla skoro jistá. Situace se stávala kritickou. Vše naštěstí zachránil místí řidič zcela jiného autobusu, který nejprve s trampy deset minut diskutoval o směru jejich cesty, nedbaje přitom na jízdní řád a vystavuje se tak zlosti již usazených cestujících z řad paďourů, potom je naložil a odvezl zcela mimo svou trasu, na křižovatku nedaleko vísky Kanina, odkud mohli dosáhnout velmi lehce svého plánovaného cíle – hospůdky U báby Šubrové.

Vytopená hospůdka přijala trampy otevřenou náručí a čepovanou Plzní. V hospůdce se již veselili osadníci místní osady HARA-KOKO. Trampové obou osad vytáhli kytary, mandolíny, banja a basy a velmi brzy společné písně, tekoucí pivečko i kořalka naplnily hospodu vznešeným trampským duchem.

Hluboko v noci, spíše k ránu, spaly hvozdy tichým zimním spánkem, který občas prořízlo jen volání nočních dravců, kteří vyrazili na lov. Když tu se z jediné osvětlené budovy v Kokořínském dole vyhrnulo do mrazivé noci šest trampů. Vedení jistým krokem šerifa, který si, hledaje cestu k vysněným převisům, o kterých mu někdy někdo vyprávěl, nevšiml, že nemá tlumok se zásobami, vyrazili do hluboké rokle a brzy jejich postavy zmizely v temných stínech, které vrhaly rozeklané vrcholky skal. Dorazili až na konec rokle. Zde šerif zastavil, hodíce držku do hluboké sněhové zavěje. Tramp Čenda, neznalý ještě způsobů a rituálů osady, vše po šerifovi hned zopakoval, aniž si všiml, že nestojí nad závějí, ale na udusané cestě plné klacků a větví. Drsný humor patří k drsným mužům divočiny, a proto se tichem nočním rozlehl hlasitý smích, když ostatní trampové viděli podrápaný a pohmožděný obličej Čendy. Ten pak nádherný držkopád zopakoval ještě několikrát, těžko říci, zda jej to bavilo či to bylo nedobrovolné. V tu chvíli vyrazil tramp Pes vzhůru do skal, s myšlenkou nalézti jeskyni nebo převis, kde by mohla osada složit svá zemdlelá těla a ošetřiti si ran. Jeho mohutná postava se se zručností domorodce navyklého životu v divočině proplétala mezi ostrými skalisky, zákeřně narostlým trnitým křovím a záludnými plastovými obaly lahví, které zde zbyly po výletech paďourských rodin, a baterka na jeho čele jen mihotavě ostatním trampům v rokli naznačovala, kde se jejich druh pohybuje. Jeho snaha však byla marná, v temné rokli nebylo možno ukrytých jeskyní nalézti. Vraceje se zpět ke svým pardům, šel s hlavou skloněnou, věda že klamal, a již z dálky slyšel jejich klení… Krutý mráz si totiž vybíral svoji daň. Bodrý trampský kmet Banjo nevydržel napětí okamžiku, neb jeho nervy byly za dlouhá léta trampování mnohokrát nataženy k prasknutí a ve svém pokročilém věku už měly vlastnosti žvýkací gumy, a s hlasitým klením vyrazil cestou necestou zpět do Kokořínského dolu, blíže k civilizaci. Šerif osady přestal lkát nad zlomeným krkem svého sladkého dřeva, jež nevydrželo pád jeho statné postavy, hřbetem ruky zamáčkl slzu v oku, pevným pohledem zhodnotil situaci a vydal jasný rozkaz – osada se vrátí do Kokořínského dolu a zmrzlou pustinou poputují na sever, k jeskynnímu komplexu Nedamy.

O tom, jak vznikly Nedamy

Šlo o staré jeskynní sídliště, jehož název vznikl v dřevních dobách trampingu. Tehdy se do něj uchýlil tramp Kokoška zvaný Krasavec, pojmenovaný kamarády ze závisti, neb mu žádná žena ani dívka neodolala, aby se ukryl před pronásledovateli z místní ozbrojené jednoty, kteří mu byla na stopě s úmyslem zpřelámat mu kosti. Chasníci tak hodlali smýt hanbu za zneuctění několika žen a dívek z nedaleké vesnice. V jeskyních, kam se Krasavec ukryl, nalezl tři osamocené trampky. Přestože s nimi strávil v hluboké temnotě jeskyně celou noc a v chladnu se navzájem hřáli svými těly, nedosáhl u dívek ničeho, v co doufal. V zoufalství vyběhl ven, vrhl se po hlavě do hluboké rokle a do podvečerního ticha zaznělo jeho zvolání: „Nedá mi! Nedá mi! Nedá mi!“. Od té doby se jeskyně začaly takto místními i trampy nazývati, posléze však název poťouchle zkomolili členové spolku českých turistů, kteří se netají nenávistí k divokým trampům ignorujícím jejich barevné značení cest. Podle pověstí na Nedamech dodnes bloudí duch Krasavce a běda párům, které by náhodou do skal v okolí skalního komplexu Nedamy zabloudily. Oněch šest trampů, kteří pod vedením Psa průzkumníka na Nedamy dorazili, však byli samí muži. A proto se v jeskyních krásně vyspali, ukryti před nepřízní počasí venku, kde zatím zuřila sněhová bouře.

Vzhůru do Jestřebice

Sobotní ráno přivítalo trampy sněhovou vánicí. Přesto šerif dokázal rozdělat malý ohýnek, u kterého si prohřívali zmrzlé kosti a ucucávali horký čaj. Postupně se z však v rukách trampů počaly objevovati malé lahvičky a chladný vzduch zavoněl meruňkami, a těla se počali vnitřně rozehřívati díky kvalitní whisky a poctivému rumu, onomu spolehlivému pardovi každého pravověrného trampa. Po vydatné snídani vyrazili Kokořínským dolem na sever, prodírajíce se hlubokým sněhem, jež se stále sypal z tmavých oblaků. Drsným mužům jihla srdce nad zasněženou krásou divočiny, kterou rušily jen občasné výkřiky Čendy, jehož vysoké kovbojské kanadky nebyly uzpůsobeny takovémuto terénu a zajišťovaly mu tak pravidelné pády.

Ostrou zálesáckou chůzí, kterou dovede zkušený tramp hravě polykat kilometry v neuvěřitelné rychlosti 2 km za hodinu, minuli vrcholy Pokliček, které se tyčily po pravé straně a své vrcholky skrývaly v oblacích, prošli vylidněnou usedlostí zvanou Vojtěchov, kde tuto zimu netábořil žádný z otrlých lovců kůží, a počali stoupat soutěskou vzhůru, k cíli své cesty, jíž byla taverna paďoury nazývaná Kamenný hostinec. Zde v pozdních hodinách, někdy kolem druhé odpolední, složili svá znavená těla na pevné dřevěné lavice a pevným hlasem poručili „PIVO!“. Jak strašlivého okamžiku se jim dostalo, když přisáli svá vyprahlá hrdla k půllitru a jejich nozdry a i patro prohlásilo „Krušovice“. Ani jeden z těchto statečných mužů však na sobě nedal nic znát a tichem hospody, který rušil jen praskot dříví v kamnech, jež zavlažovaly ztemnělou světnici hospody, se ozývalo hlasité srkání. „Ach vy junáci, moji stateční hoši“, pomyslel si šerif, hrdě pohlížeje na muže své osady, kteří se propíjeli na dno svých sklenic, polykaje onen mok z Krušovic, považovaný ve slušné společnosti pravých mužů za nápoj horší lihuprostých limonád a vod z oblasti zvané Šaratice. Vylepšili si chuť před dalším pivem silnou černou kávou, obohacenou pořádnou dávkou rumu, a s odvahou objednali další půllitry piva. Odpoledne se přehouplo ve večer a následně v hlubokou noc, a hospoda zářila do noci hlaholem a hudbou, neb uvnitř v družné zábavě seděli a hráli naši trampové z Pozvolné Smrti, pospolu se skupinou fenomenálních hudebníků, kteří vyluzovali na své nástroje skvělé bluegrassové a folkové hity, jež trampskému uchu lahodí skoro stejně, jako jejich milovaná trampská muzika. Pivo i kořalka tekly proudem a hudební produkci střídaly chvíle zábavy, jako byl hrdinný pokus Čendy čelem rozbořit hostinský barový pult, skorostryptýz Banja, který si přes břicho a banjo již neviděl na dolní část těla a při sólech vstával, aniž by si uvědomil, že jeho kalhoty nemají předek, nebo hra „zasekni sekeru do špalku a kdo ji vytáhne…?“, která skončila po první pokusu osadního siláka Psa, jemuž svaly jak lodní lana, umně ukryté před zvědavými pohledy pod vrstvou tuku, umožnily zarazil sekeru do špalku tak, že ji už nikdo nikdy nevytáhl. I ty nejzdatnější trampy, jako byli Andersen, který střídal nástroje, nevěda na co dřív hrát, či Tereza, který poprvé ve svém životě zvládl sóla na basu, aniž vpravdě věděl jak k tomu došlo, však postupně k ránu přemohl spánek a uložili se do různých částí hostince, kde už temně pochrupoval Čenda, jež někdy po půlnoci zaujal polohu volně pohozeného hadru a usnul hlubokým a spravedlivým spánkem.

Ráno trampy probudila vůně polévky a piva. Po snídani se srdečně rozloučili s hostinským, ze kterého vymámili slevu za 24 hodin pobytu v hospodě a vyrazili na cestu zpět. Slunce svítilo jako o život a postavy našich hrdinů táhly bělostnou plání směrem k osamělému městečku Mšeno, ležícím na pláních za Kokořínskem, které bylo příslibem dobrého moku a jídla, jakožto odměnou za jejich statečný boj s divokou přírodou. V podvečer pak na nádraží nasedli do vozu transatlantické magistrály Mělník – Mšeno – Mladá Boleslav – Kyjev – Tula – Omsk - Bangkog a po přestupu v Boleslavi do Orient expressu mířícím daleko na jih vystoupili zcela zdrávi v Praze na Hlavním nádraží, mnohými stále nazývaném nádraží Wilsonově, pojmenovaném na počest amerického herce Owena Wilsona za roli ve filmu Tenkrát na východě, aby se rozešli do svých domovů ke svým ženám a družkám, které už ani nedoufaly, že svého milého kdy uvidí.

HOWG! Domluvil jsem…

Dnes: 0 Včera: 1 Týden: 5
© 2005-2017 - TO Pozvolná Smrt