Dobrodružství trampů z osady Pozvolná Smrt: Borovíčko-Mountains a Posázavské pampy


březen, L.P. 2016

autor: PES

Trampové Tereza, Kuře a Pes z osady Pozvolná Smrt a jejich pard Banjo při překonání skalistých vrchů v divokých Borovíčko-Mountains a při putování Posázavskou pampou, k nimž se nakonec nečekaně přidružil i šerif Prdlavka.

Bylo to onoho březnového pátku, kdy se jaro nečekaně a mohutně přihlásilo o slovo a rtuť v teploměrech vystoupala na závratných 12°C, takže měšťané počali odkládat zimníky, kdy se muži z osady Pozvolná Smrt rozhodli vyrazit ven, neb již nebyli s to snášeti více omezující pocit městské společnosti. Již kolem čtvrté odpolední se sešli Tereza, Kuře, Pes a Banjo na světoznámém mezinárodním nádraží Braník, aby zde urazili nějaké pivo, než jim bude na první kolej přistaven Posázavský pacifik, jež je odveze z ruchu velkoměsta daleko na jih do divočiny, tam kde je zákon umírněné společnosti zatím pouhým stínem a kde je ticho pralesa rušeno jen občasným zaštěkáním koltů divokých trampů. Zatímco spokojeně upíjeli ze svých půllitrů, pozorovali cvrkot na nádraží. Stavěl zde jeden expres za druhým a mezi davy cizinců, kteří přesedali na zaoceánské parníky, mířící po proudu Velké řeky, či na elektrickou rychlodráhu mířící po Modřanská Street do centra matičky všech měst, se prolétaly opálené postavy domorodců z Braníka, oblečené v slušivá pruhovaná trika, nosiči kufrů a vůbec lidé všech ras, tříd a vyznání. V nákladních vagonech byly přiváženy pytle s kávou, fíky a dalším exotické zboží z kolonií, jež sem cestovalo měsíce přes polovinu známého světa, aby udělalo radost na stolech dobře zaopatřených měšťanských rodin. Bedna za bednou, pytel za pytlem, vše bylo v rychlém tempu vykládáno hbitýma rukama žlutých kuliů původem z dalekého Orientu a okamžitě odnášeno z peronu na připravené vozíky silnými pažemi negrů, přivezených z Afriky a Černošic, a mulatů, jež měli sice matky pleti bílé, ale jejich otcové byli přistiženi zástupcem Elektrických podniků jako černí pasažéři. To vše pozorovaly ostražité oči trampů, diskutujíce nad úpadkem společnosti, neb divokého lidu trampského pamatovali na nádraží více, a netrpělivě čekali na hlášení svého spoje. Když se tak stalo, domlaskli zbytky piva, uhradili útratu a nasedli do posledního vagonu Posázavského pacifiku, jež je zavezl do městečka Kamenný přívoz, který se klne nad prudkými peřejemi Sázava River.

Večer plný vyprávění

Zde, v knajpě U Adenauera, jak byl hostinec umístěný u nádraží muži divočiny nazýván, hodlali strávit večer v družné zábavě a hraní. Nechali si šikovným výčepním přinésti piva a zabředli v rozhovor, vzpomínaje na svá stará dobrodružství. „Ponožky jsou smrtící zbraní, to jest pravdou“, reagoval Kuře na právě ukončenou rybářskou historku Banja o tom, jak na Botiči líčil na Barakudu a málem přišel o život, zachrániv se přitom jen díky trampským ponožkám, které duchapřítomně vytáhl z kanad, zamořiv tak potok v celé šíři a útočící Barakudu tím zahnal „i mě pomohly z bryndy a jen díky nim jsem se stal presidentem mexickým.“

„Tys byl mexickým presidentem…?“ žasla společnost jako jeden muž a pobízela ztepilého trampa, aby své dobrodružství vypověděl. „Jen krátce…“ děl Kuře, dlouze se napil piva, setřel pěnu, jež mu uvízla na drsné neoholené tváři, a nenechav se více pobízet, jal se vypravovat.

Dobrodružství trampa Kuřete na mexických pláních

To bylo tehdá, když jsem si nabrnknul úžasnou vlečku. Byla to holka krev a mlíko, možná někde víc mlíka a sem tam i trocha podmáslí, ale splňovala mé základní pravidlo sta bodů a tak jsem si s ní užil krásný večer, procházejíc se společně po nábřeží Jiráskově i náplavce, pozorujíc spolu romantické dovádění ptáků a jiné havěti. Takto nádherně jsme užívali života a pomalu se blížila ta chvíle, na kterou jsem netrpělivě čekal. Jaké bylo ale zděšení, když jsem dorazil na domluvenou adresu a tam místo hnízdečka lásky, jež jsem očekával, nalezl jsem doupě nepřítele pro trampa strašlivějšího, než je pomalý hostinský – Misii Východního Karlína, zvanou též Armáda spásy. A v jejím středu moji drahou, která v rukou svírala paličku a buben, takže jsem konečně pochopil, kde se v jejích pažích brala síla, jíž mne mnohokráte zpacifikovala, když jsem se pokusil sáhnout důvěrněji na zadek. Všem se objevily v očích jiskry a ústa jejich se zhluboka nadechla. Muselo by mi spadnout harmonium na hlavu, abych nevěděl, co bude následovat. A tak zatímco Armáda spásy natahovala svá chapadla, aby mne obrátila zpěvem ke spořádanému životu paďourskému, já již hodnou chvíli prchal na západ, do divočiny a dál, umně přitom využívaje svých indiánských znalostí. Nic mne nemohlo zastavit. Atlantik jsem překonal v kanoii, žena ji stále směrem západním mohutnými záběry pádla, protože když ten oceán dokázal přeplout nějakej Kolumbus, tak to zvládne i muž vychovaný na březích mohutného toku Vltavy, který několikráte přepádloval zrádnou Slapskou přehradu. Navíc je známo, že slaná voda nadnáší, takže to bylo o to jednodušší.

Nějakou dobu jsem se toulal po americké Západě, ale nakonec zahnul na jih. To jsem již byl vlastníkem nádherného černého hřebce slyšícího na jméno Ilči, kterého jsem vyhrál v Tusconu nad jedním rudochem ve hře kámen-nůžky- papír. Poraziv jej čistě a tvrdě během prvních tří her, zmohl se tento jen na ubohé „Uff! Uff!“. U sedla jsem navíc nalezl v pouzdře i dvouhlavňovou pušku, jejíž dřevěné části byly hustě pobity stříbrnými hřeby, takže soudím, že se mi hry vyplatila.

Po měsíci jsem se konečně ocitl v hlavním městě republiky Mexiko a večer mne již zastihl popíjet ohnivou tequilu v místní haciendě, broukaje přitom dvou seňoritám do ucha české písně v mexickém rytmu. To nepotěšilo mexického hidalga, který vrátiv se z toalete, nenalezl u svého stolu dvě seňority, kterým celý večer tiše hrál mexické písně lásky. „Pán se ráčí zlobit?“ optal jsem se suše, když mne svým výstupem počal již unavovat, „jestli vono to nebude tím, že slečny na takový drnkání nejsou zvědavy.“ A tím jsem počítal, že je odbyto. Hacienda ale pojednou ztichla. Pohlédl jsem na mexičana a v jeho očích jsem spatřil sršet blesky. Poznal jsem jej, ač jsem jej nikdy živého nespatřil. Byl to seňor Don Crema De La Nivea, vznešený president mexický. O jeho hře na strunné nástroje se nesly legendy a on sám byl na svůj um velmi pyšný. Uchopil opodál ležící kytaru, pohlédl na seňority a zahrál jemnou píseň plnou něhy, lásky a bolu. Uznávám, nebyla špatná. Nicméně výzvu jsem musel přijmout, vždyť co český tramp, to muzikant. Postavil jsem se na stůl a spustil poctivou českou píseň Za tou naší garáží, Anča na mě doráží... v ohnivém mexickém tangu, s pečlivým důrazem na dynamiku hry, čehož soupeř nebyl schopen a byl tak poražen na hlavu. Jeho nespoutaná mexická duše však takovou porážku neunesla. Divoce hvízdl a na ten pokyn se do haciendy přiřítila setnina vojáků palácové gardy. „Vaši pistoli, gringo“, pronesl posměšně, stojíce před gardisty, mířícími na mne puškami. Na takový tón jsou muži z Povltaví dosti hákliví, tasil jsem tedy bleskově kolty a pohrdavě mu ustřelil obě špičky kníru. V následující přestřelce jsem hravě snížil počet protivníků na polovinu, nicméně když oba kolty zacvakaly naprázdno, přičemž nůž jsem měl odložen v zádech jednoho gentlemana, bylo protivníků stále přes stovku. „Odhoď zbraně a vyjdi s rukama nad hlavou“ ozvalo se z druhého rohu místnosti. „Prdlajz!“ odvětil jsem a uvažoval, jak z této šlamastiky ven. A tehdy jsem si vzpomněl na své drahé pardy z Pozvolné Smrti, na ty chvíle, kdy jsme se po trampu zouvali… Zul jsem kanadky a bylo dokonáno. Stačilo pak jen projít haciendou a těžkou pažbou koltu postupně omráčit gardisty, kteří nepadli do mdlob. Don Crema De La Nivea byl pak vyhoštěn z Mexika, protože hrdý národ mexický nesnese míti za presidenta někoho, kdo poznal chuť porážky, a odcestoval na Starý kontinent, kde se prý stal majitelem světoznámé továrny na krémy. A já jsem se stal presidentem mexickým. Poklidný život v paláci však není nic pro rozervanou duši zálesáka a tak jsem se po týdnu sebral a vyrazil zpět domů, do Povltaví, kde na mě již čekala nová dobrodružství.

Kuře domluvil a uctivé ticho, jež při vyprávění vládlo v sále, nahradil hromový jásot, kterým všichni drsní muži vyjádřili svůj obdiv k jeho činům. Ten okamžik si vybral k příchodu Pan Pendrek, a jásot se změnil v bouřlivé uvítání, neboť šlo o osadníka osady Pozvolná Smrt. Ten před nedávnem vyměnil městskou dlažbu za drsné pohraniční podnebí, aby prokázal sobě i svému okolí, že stále zůstává drsným mužem. Pravda, zálesáci, trampové, westmani a muži divočiny nemají četnictvo příliš v lásce a složitý vztah je založen na vzájemném respektu a nedůvěře, ale Pan Pendrek byl světlou výjimkou, neb svým pardům mnohokráte dokázal, že v jeho hrudi, pokryté četnickým suknem, bije odvážné a zákona nepříliš dbalé srdce trampovo. Nyní již chlapci uchopili své nástroje a ztemnělý lokál, osvětlovaný jen plameny šlehajícími z dobře naložených kamen, se ponořil do lahodných tónů trampských písní.

Byla pozdní noc, nebe bylo temné a jen měsíc občas probleskl mezi mraky a osvítil cestu, po níž šlapali trampové do hlubokých lesů, jež se táhly pod strmými stěnami, jimiž se začínalo pohoří Borovíčko-Mountains. Zde Kuře vyrobil oheň optimisty – trocha dřeva a hodně naděje – a velmi brzy se již z ležení ozývalo jen ostražité chrápání.

Hrdinný sestup Vlčí roklí

Sobotní ráno přivítalo syny divočiny slunečnou oblohou a zpěvem ptactva. Krásný jarní den započali silnou černou kávou, vylepšenou kapkou rumu, a pořádnou snídaní, neb je čekal výstup skalnatým úbočím až na kemp Modrý orel, který se tyčil vysoko v oblacích, v závratné výšce 446 metrů nad mořem. Cestu určoval zvěd Banjo, který ve zdejších hvozdech vyrostl a některé stromy si dodnes pamatoval, takže najít kempy Kanada a Modrý orel pro něj bylo hračkou. Když v podstatě obešli celé pohoří ve velikém oblouku, dorazili k strmé rokli směřující zpět ke Kamennému přívozu. Ta byla pojmenována v dávných dobách na počest legendárního souboje trampa zvaného Intertrigo s vlkem. Ten svedl s vlkem několikadenní zápas, kdy se celá rokle doslova otřásala, a nakonec jej za pomoci Kastelányho tinktury, kterou v nestřeženém okamžiku vytáhl z tlumoku, porazil. Dodnes se však do Vlčí rokle odvažují vstoupit jen celí muži neznající strachu, protože přízračný stín vlka zde v podivných vlhkých dnech napadá pocestné. Snad i proto muži z Pozvolné Smrti, ač jejich odvaha a statečnost byly známy každému od Davle až po Veracruz, seskákali roklí v ostrém tempu a odpočali si až na hraně rokle. Zde si Tereza nasadil kšiltovku, která jeho inteligentní tváři dodávala sveřepý a odhodlaný výraz, a maje ruce zkříženy na mužných prsou, hleděl dlouze zpět do divoké rokle, odkud se pojednou ozvalo zklamané vlčí zavytí…

Nečekaný návštěvník

Po krátkém občerstvení v haciendě U Vemenáče se trampové vnořili opět do divočiny, tentokrát na druhé straně Sázava Riveru. Měsíc staré sněhové přepadení způsobilo svým těžkým příkrovem kalamitu, takže nyní byla cesta vedoucí podél vodního toku vzhledem k padlým stromům a větvím v podstatě neprostupná. To ale není překážkou pro muže zvyklé se pohybovat v rozkopaných ulicích Prahy a tak zdolat několik kilometrů bylo dílem okamžiku. Za padajícího šera tak již seděli sveřepí synové divočiny v útulném hostinci a na stole měli půllitr pěnivého piva a vynikající sekanou a pepřenky, s přibývajícím večerem a pivem pak na ně počala doléhat pohoda. Vždyť měli vše, co si praví muži mohou přát – den strávený v divočině, jenž otestoval jejich sílu, vytrvalost a odvahu, dobré jídlo a pivo na stole, o což se starala příjemná paní hostinská, a kol sebe své věrné pardy.

Když tu se v chodbě za dveřmi ozvaly rázné kroky a hospoda ztichla, v napjatém očekávání. Dveře se rozlétly a z temnoty vstoupila do místnosti ztepilá postava šerifa osady Pozvolná Smrt. Pomalým krokem prošel hostincem, odložil kytaru, usárnu a několik vrstev oblečení, včetně zálesáckého svetru, který jej chránil před nastydnutím, neb Prdlavka byl vychován v subtropickém pásu v nejzazším jižním cípu Prahy, v oblasti Chodovské, nedaleko révou pokrytých stráni spořilovských, a nebyl tak zvyknut na chladnější večery, jako jeho druhové vyrostlí v drsném a nehostinném podnebí v oblasti Dejvic či Bohnic. Radostí rozzářily se oči trampířů, jež vítali svého šerifa, tázaje se, kde se zde tak zčistajasna objevil. Ten se zhluboka napil piva, usedl mezi své druhy a poručiv si kávu s rumem, počal vypravovat.

Seděl jsem doma a pilně studoval stránky časopisu Rodinný život, připravuje se tak na zítřejší den, který jsem měl strávit se svými dětmi. Když tu si má drahá žena všimla, že přípravám těmto chybí jaksi nadšení – no ono se není čemu divit, však jsem byl myšlenkami s vámi. Už jsme spolu lecos prožili, takže se nemusela vyptávat na důvody mé zádumčivosti. Pohlédla na mne, řka: „Ty už se stejně vidíš venku s těma svejma vagabundama, no neříkej mi, že ne. Tak se seber a jeď na ten svůj tramp, ty hromádko neštěstí, já se tady zítra o všechno postarám“. No nemusím říkat, že se mi vlila čerstvá krev do žil, zavýskl jsem, hodil uzdu na záda, letmo poceloval tu dobrou ženu, jež mi vždy byla oporou, a vyrazil do šeřícího se večera. Uniknuv takto plánovaným rodinným nástrahám, vydal jsem se ostrou chůzí ke svému vozu zahraniční výroby, který mne dovezl na nejbližší station Posázavského pacifiku. Naskočil jsem po vzoru amerických hobo do posledního vagonu a vyskočil až v Pikowitz, pokračoval pak divočinou okolo posvátného Medníku až do Třebenic, do slovutného hostince U Novotných. Nenalézaje vás ale zde, odhadl jsem váš možný cíl dle zkušeností a znalostí, jež jsem za dlouhá léta v čele osady získal - prostě jsem odhadl nejbližší hospodu od Kamenného přívozu – a vyrazil ostrou chůzí trampa do temné noci. Několikráte jsem sice zbloudil, sveden z cesty rafinovaným turistickým značením, které je příliš složité pro prostého zálesáka, ale nakonec jsem dorazil až sem k vám, neboť jsem se poslední kilometry spolehl na svůj citlivý čich, vyvinutý stejně jako u ostatních synů divočiny mnohem výrazněji nežli je tomu u paďourů a mastňáků, a nechal se vést sladkou vůni piva.

Když Prdlavka domluvil, připili si všichni svorně na jeho odvahu, chopili se nástrojů a hospůdka se ponořila do tónů trampských písní. V pozdní hodině noční, nebo brzké ranní, nechť si vážený čtenář vybere, opouštěli vesnici v tichosti stíny trampů, jež rázným krokem mířili po měsícem zalitých lukách do divočiny, kterou pro tuto chvíli představoval remízek listnatých stromů na kopci na vsí. Zde rozbili tábořiště, rozdělali oheň chránící je proti divé zvěři a upadli v spokojený a zasloužený spánek.

Přes Medník do Pikowitz

Trasa nedělního přesunu byla pečlivě vybíraná skorem hodinu, neboť není až tak snadné najít správnou cestu posázavskými pláněmi, prostou všech nebezpečí a přitom dostatečně zásobenou po cestě točeným pivem. Nakonec padlo rozhodnutí přesunout se kopcovitou krajinou mezi Sázava River a Velkou řekou, minout Kraňany Town a občerstvit se U Novotných v Třebenicích. Tam ale zmožení trampové nalezli davy mastňáků a astrachánů, jež vytáhlo slunce na obloze ven z ponurých městských bytů, a oni se rozhodli dopřáti si zdání dobrodružství a zašli si do Třebenic na nedělní oběd. S nimi nechtěli mít drsní muži divočiny nic společného a tak spolkli jedno rychlé pivo na verandě a přes vrchol Medníku spadli do osady Pikowtz, kde dostali průměrné pivo, podprůměrnou polívku a mizernou obsluhu. Pak ale již museli přeběhnout most klenoucí se nad peřejemi Zlaté řeky, aby stihli Posázavský pacifik, jehož supění již bylo velmi dobře slyšet, který je zavezl zpět do civilizace, do krásné a sluncem zalité Prahy.

HOWG! Domluvil jsem…

Dnes: 0 Včera: 0 Týden: 0
© 2005-2017 - TO Pozvolná Smrt