28. potlach osady Pozvolná Smrt


červen, LP 2016

autor: PES

Líně valí se tok Staré řeky divočinou mezi Berounem a Mokrovraty, kde je civilizace a zákon jen pomíjivým snem. Zde, v skalnatých kaňonech Ameriky a Mexika, v temných hvozdech táhnoucích se až k Tetínu po pravém břehu Staré řeky, na paďourských mapách pojmenované Berounka, i pod vysokými výběžky Brdských hřebenů, zde všude je pánem divoký tramp. Ponuré ticho přírodního chrámu přeruší občas jen štěkot koltů, když se při teritoriálním vymezování střetnou dvě trampské osady, supění lokálky vezoucí zásoby či osadníky do odlehlých osad, vesnic a městysů, či hlahol z restaurací a občerstvení, kde výletníci z řad měšťanských rodin zahání žízeň a hlad, které je přepadly při nedělním výletu.

Muži z osady Pozvolná Smrt však tento weekend nemířili do žádné z hospod. Bez povšimnutí nechali i oblíbenou krčmu U Hulanů, kde se před lety let po zdařilém přepadu Orient Expressu, vozícího cestující z řad městské honorace na trase Paříž - Vršovice - Královo Pole - Konstantinopole, ukrývali před tetínským šerifem a jeho pomocníky Butch Cassidy a Sundance Kid, jejichž zhoubou bylo nakonec pivo Rychtář a obsazená latrina, kdy v touze uchrániti čistotu svého spodního prádla vyběhli ven, bohužel přímo do deště kulek z pušek tří rot připravených vojáků.

Z oken hospody se do širokého okolí linula opojná vůně dobře čepovaného ležáku, neboť vychytralý hospodský, poznav již z dálky typické postavy, rychle narazil Plzničku. Avšak pro sveřepé syny divočiny byla povinnost a čest více než žízeň a tak s odhodlanými výrazy prošli kolem a jejich postavy se záhy rozplynuly v rychle se snášejícím šeru. Jejich cílem bylo posvátné osadní potlachoviště, ukryté v samotném srdci temného tetínského pralesa, kam málokdy vkročí noha člověka, natož noha paďourů a astrachánů.

Páteční večer se nesl ve znamení družné zábavy, neb bylo naraženo pro potřeby osadníků pár sudů piva, aby uhasili věčnou žízeň. Sešla se tu skorem celá osada, což je věcí ojedinělou, neb mnozí z osady Pozvolná Smrt během roku tráví svůj čas mužnými dobrodružstvími po celém světě, na širokých pláních amerického západu, v rozpálených pouštích Kurdistánu či v divokých a nebezpečných hvozdech károvských.

Příjezd trampa Čenda z osady Západní míle se svým strojem audi-sentinel, se kterým byl okamžitě vykázán, vtiskl polehávajícím traperům úsměv do osmahlých lící, neb bylo vidět, že osady ležící v civilizovaném pásu kolem matičky Prahy, kde jsou pistolníci, krásné ženy, zlato, salóny, přestřelky, šerifové a desperáti jen letmou vzpomínkou, již ztratily cosi na divokosti, která je vlastní drsným synům národa trampského.

Netrvalo dlouho, setmělo se, na plácku zahořel malý oheň a do hvězdnaté noci se nesly písně, jež velmi lahodí uchu zálesáků, i jejich družek. V pauzách pak trampové vzpomínali na prožitá dobrodružství a na příhody, které se jim v poslední době událi, aby tak pobavili své pardy. V tomto exceloval především velebný trampský kmet Banjo, jehož příběhy bavili více než četba v Pečírkově kalendáři.

Během sobotního dne se plácek proměnil v potlachoviště, které bylo s to s hrdostí přivítat kamarády a kamarádky u slavnostního výročního ohně. Slunce se pomalu začalo sklánět k západu a purpurová koule se vznášela nad vzdálenými horami. Jeleni vycházeli z manzanitových houštin, krocani se pásli na otevřených travnatých místech, bobři čeřili vodu tichých a hlubokých tůní, křepelky se svolávaly, včely radostně bzučely a nad tím vším se vznášel skalní orel, hledaje kořist pro svá hladová mláďata. V temných stínech, jež vrhal neprostupný prales kol potlachoviště, se počaly rýsovat postavy přicházejících trampů obojího pohlaví. Mohutné „AHOJ“ se neslo mýtinou. Mířili rovnou k pípě, vedeni odvěkým pudem a děsivou žízní. Hovory příchozích se spojily v rostoucí šum a všeobecná pohoda vládla kolem…

Pomalu se smráklo a svérázný lid zálesácký se sešel kol ohně. Stáli zde vyslanci honosných osad trampských, jako jsou Údolí děsu, Údolí oddechu, Andělka, Lone Star, Býčí oko, Ztracenka, Bukanýři, Zbytky, Brazos či Západní míle, přítomna byla i jízdní jednotka Brdské osvobozenecké armády.

Náhle prudce vzplanul oheň, zapálený Frantou Hackerem, šerifem osady Ztracenka, a Vaškem Naxerou, šerifem osady Údolí oddechu, a ozářil drsné tváře přítomných trampů. Vlajka osady Pozvolná Smrt se zatřepotala, stoupajíc vzhůru, a do dáli letěly první tóny Vlajky, za doprovodu zpěvu přítomných westmanů. Hymna dozněla a nábožné ticho rušil jen praskot ohně. Rudé jiskry stoupaly vzhůru do temné noci a proplétaly se ve víru tance. Oheň ozařoval hovořícího šerifa a hluboké stíny proměnily jeho ztepilou postavu v sochu, připomínajíc tak na chvilku legendárního Billa Stína.

Poté určily basa a bubínek rytmus, zadrnčely kytary, mandolíny i banjo a do noci zaryčela první píseň z dob tak dřevních, že už zase přicházela do módy. Ten večer krom osadního sboru Pozvolná Smrt zahráli a zazpívali Stopaři a K.T.O v podobě Franty Hackera. Až do svítání se nocí nesly divoké písně, jež pěnily krev v žilách, střídané něžnými tklivými melodiemi, při nichž bylo možno spatřit dojetí i na neholených a omšelých tvářích kol sedících zálesáků.

Nad pralesem i savanou se rozprostřelo zářivé nedělní dopoledne. Usměvavý kotouč sluneční pozlacoval zdařile vrcholky lesních velikánů, v jejichž stínu kypělo trampské ležení. Byl čas se rozloučit, pevně stisknout pravice a říci si“ „Za rok zase AHOJ!“.


HOWG! Domluvil jsem…

Dnes: 0 Včera: 0 Týden: 0
© 2005-2017 - TO Pozvolná Smrt