Z Aljašky do Údolí zatracených


říjen, L.P. 2016

autor: PES

Andersen, Eda, Kutálenej, Pes, Srstka a Tereza z osady Pozvolná Smrt, pod vedením šerifa Prdlavky, na cestě nezabudickou divočinou. V partě s nimi pak JardaLída z osady Údolí děsu a pardi Banjo a Čenda.

Temné mraky toho listopadového dne v matičce Praze doslova lízaly hřebeny domů a provazy deště halily okolí do temného příkrovu. Muži z osady Pozvolná Smrt seděli mlčky u piva v Oáze na Smíchovském nádraží, popíjeli smíchovskou zrzavou vodu a čekali na svůj přípoj, jež je měl odvézt daleko do divočiny. Cílem weekendového trampu byl 50. výroční potlach spřátelené osady Kamarádi Staré řeky. Každý z trampů, pomalu ucucávaje z půllitru piva, v duchu přemítal, zda je silná vůle šerifova dokáže v sobotu dovést tak hluboko do divočiny, když v cestě stojí hned několik hospod.

V Berouně, kam je odvezl k prasknutí přecpaný Orient Expresss, se k osadníkům přidružil i JardaLída, jemuž se po více než půl roce od akce na Zimní brdské zastesklo po mužné zábavě a tak sbalil celtu do tlumoku, nazul pevné boty a vyrazil vstříc dobrodružství.

Trampové naskákali do připraveného dobytčátku a ten se supěním vyrazil podél Staré řeky do hlubokých hvozdů. Ty se táhnou od žloukovických skal, toho večera zcela mlčících, což dokazuje, že některé písně bohapustě kecaj, až k starobylému hradu Křivoklátu, jenž byl za celá dlouhá staletí zpustošen čtyřikrát, a to třikrát ohněm v letech 1422, 1643 a 1826, a počtvrté v době přítomné zásluhou Památkového fondu, jenž zde provádí rozsáhlé zachraňovací práce. Uspávající rytmus kolejnic „tu-dum tu-dum…“, byl náhle přerušen výkřikem čirého zoufalství: „Kde mám žracák?! Madre Dio, kde je můj žracák!?!“ Byl to šerif osady, vztyčiv se v celé své mohutnosti na koženkovém sedadle, propátrávaje ostrým orlím zrakem všechny temné kouty vagonu, podezírav své pardy z nejapného kanadského žertu. Žracáku plného dobrot zde ale nebylo, neboť ten zůstal opřen o lavici na peronu berounského nádraží. Mohla za to nechutná střízlivost, způsobená naprostým zákazem lihových nápojů, jež zcela zlikvidovala podvědomé trampské návyky hrdinného šerifa. I usedl pomalu tento velký vůdce trampského lidu zpět na lavici a pěstí mužně zamáčkl slzy, jež se mu hrnuly do očí… Tolik se na ten špek těšil.

Na Alajašce

Za padajícího šera se směrem k městečku Roztoky u Křivoklátu blížila skupina postav. Byli to naši trampové, kteří v ostrém tempu šlapali od místního nádraží, které moudrá rada města, v čele s předsedou místní Dělnické tělovýchovné jednoty, nechala postavit několik mil od prvních domů, aby tak každodenní chůzí na vlak a zpět podpořila zdravého ducha svých obyvatel. Za chvilku je pak již vítala do noci zářícími okny, vůní guláše a čepovaného piva a ostrým štěkotem dravého dobrmana hacienda Aljaška.

Neutekla snad ani hodina a hacienda se natřásala ryčnou trampskou zábavou. Kolem stolů se proplétala paní výčepní a s úsměvem roznášela půllitry zářící barvou slunce. Hodiny na věži v nedalekém městečku Roztoky odbíjely devátou večerní a rozjaření trampové si dle svého zvyku poroučeli černou kávu s rumem, když se u dveří doposud tiše ležící hafan divoce rozštěkal. Umlkl zpěv, trempové ztuhli s nástroji v rukou, dokonce i banjo přestalo kvílivě žalovat světu svůj bol… Do zlověstného ticha, jež náhle padlo na haciendu, se ozvaly rázné kroky těžkých bot. „Kdo to může být? Že by četnictvo přišlo na úřady nepovolenou trampskou slezinu a nyní se kol Aljašky stahují houfy mužů zákona?“ tázaly se oči všech přítomných westmanů, vyhlížeje za oknem stín chladné oceli četnického bodáku. Neboť zde, daleko od civilizace, kam úřední zprávy putují déle než informace o módních trendech, se policejní a četnické orgány stále řídí Kubátovým výnosem a místní stanice se i v dnešní osvícené době stále pyšní výzdobou stávající se z ukořistěných domovenek a skalpů pobitých trampů. „Nebo snad jde o některou láskou či nenávistí zaslepenou ženu, která porušila posvátné pravidlo a dojela si až sem pro svého druha, aby jej odtáhla zpět k počestnému životu?“ přemítal v duchu každý z trampů. „Ale která by to tak mohla být, když zde mezi námi tramp Eda, který v tomto ohledu trpí asi nejvíce, dnes není…“ Tu se rozrazily dveře a v jasném měsíčním světle stála mužná silueta trampa Kuřete. Napětí se rázem proměnilo v nadšený řev a Kuře byl svými pardy náležitě přivítán, neboť jeho příchod byl nečekaným překvapením. Pojednou se v otevřených dveřích objevila další postava a do sálu vstoupil tramp vagabund Eda, majíce přes rameno ledabyle přehozený žracák. „Estli se nepletu, tak sis tohle zapomněl na nádraží, mi buen senor“, děl nenuceně, pohodiv jej na stůl před Prdlavku. Hospoda ztichla a oči všech se upřely na šerifa, který, nechaje rozjedený guláš gulášem, pomalu vstával od stolu. „Edwarde, starý, dobrý kamaráde, tys spasitel můj!“ pronesl, přežvykuje důstojně kus hovězího. „Zachránil jsi svého šerifa od smrti hladem. Již nikdy si nebudu utahovat z tvé batožiny zvíci za rohem stojícího Křivoklátu“. Objal Edu a poceloval jej na neholenou tvář. Ostatní stáli mlčky kol, hluboce dojati tímto okamžikem, kdy se mužné city drsných traperů prodraly alespoň na malou chvíli na povrch. A na Aljašce opět vypukla pravá trampská slezina, hodná opravdových mužů, která se protáhla až k rannímu kuropění.

Boj o pivo

V brzkém jitru byli trampové vytaženi ze spacáků vůní česnekové polévky, kterou pro ně paní hoteliérová vařila. Všeobecná pohoda byla poněkud kažena skutečností, že trampové předchozího večera vypili veškeré zásoby piva. Zatímco Kutálenej marně lomcoval pípou a Čenda ždímal do úst pivem politý ubrus, JardaLída padl na verandě na vetchá stařecká kolena a vztahuje vyhublé paže k obloze, mumlal tiše modlitbu k Manitouovi, požadujíce alespoň pintu piva. Ostatní trampové pak útočili na sklad, kde hostinský vlastním tělem bránil poslední sud určený odpoledním hostům. Již to vypadalo, že podlehne přesile, když tu v kuchyňce pojednou cosi zacinkalo a do místnosti putovaly orosené lahve. To důvtip paní hoteliérové zachránil jejího pána a živitele před rafinovaným orientálním mučením, neb někteří trampové se již zouvali. Avšak když je žízeň, je i lahváč dobrý!

Bylo k polednímu, když muži Pozvolné Smrti opouštěli útočiště na Aljašce, loučeje se srdečně s hostinskými. A též s Kuřetem, který zůstával, neb podle něj tu zůstávalo zbytečně několik lahvových piv, které potřebovaly vypít. Za malou chvíli již trampové ostře rázovali silnicí mířící do divočiny kol osady Nezabudice a pršelo jim za krk. „To by chtělo nějakou dopravu, tohlento,“ povzdechl Srstka a mávnutím ruky zahrozil ztemnělému nebi. Ozval se skřípot brzd a uprostřed silnice prudce zastavila letitá Avia, přestavěná v poctivý zálesácký povoz, schopný pojmout až šest lidí. Řidič, oděný v slušivý trampský kroj, otevřel boční dveře, a nedbaje příliš faktu, že stojí v prudkém stoupání uprostřed nepřehledných serpentin, namačkal do útrob vozu k již sedícím třem lidem všech devět urostlých trampských těl, včetně nástrojů, tlumoků a Edova zavazadla. „U velkého Pirelliho“, zaklel, když Avia mocně zafuněla. Zamáčkl plynový pedál k podlaze, proklouzla kola, zasmrděla guma, začoudil výfuk, zařval motor a dízlák vyrazil jak splašená herka ďábelskou rychlostí tři míle za hodinu, doprovázen hurónským řevem nadšených trampů.

Divoké kraje nezabudické

Pevně plánovaným bodem toho dne byla návštěva slovutného hostince U rozvědčíka, stojícího uprostřed divočiny nezabudické. V dávných dobách stopař a rozvědčík Franěk, který zamlada bojoval na východě proti rudochům, postavil zde malou krčmu jménem V Anmanu. Ta se stala na dlouhá léta základnou pro divoký lid trampský. Scházeli se zde slavný Old Shatterhand s rudým gentlemanem Vinetouem, než společně vyrazili za novým dobrodružstvím, hodiny zde proseděl divoký Buffalo Bill při kartách, místo aby naháněl stáda místního Jednotného kovbojského družstva (JKD), a svoji poslední sklenku whisky zde prý vypil Jim Bridger, než se vypravil se Sedmou kavalerií na výpravu proti Siouxům, jež tak neslavně skončila bitvou na pláni jen pár mil severně od hostince, mezi Little a Big Beech. Když pak byl Old Spy, jak byl starý rozvědčík trampy z úcty nazýván, zabit při nájezdu válečníků z kmene Hnědých Nemetů, byla na jeho počet krčma přejmenována na hostinec U rozvědčíka.

Pravda, slavný hostinec to býval… Leč nová doba a noví majitelé hleděli spíše rychle zbohatnout, nežli poskytnout znaveným traperům a zálesákům příjemného zázemí. A tak se toho dne, poprvé v historii osady Pozvolná Smrt, stalo, že muži vylili své půllitry, aniž by kdo vypil více než dva loky. „By devil,“ shrnul tuto neblahou zkušenost temně Tereza a následně na to byla krčma zasypána nejpustšími kletbami a šťavnatými nadávkami, co jich trampové znali. Když tu pojednou proud jejich výřečnosti přerušilo nadšené mlaskání… To tramp Čenda právě chutě dopíjel svůj půllitr, srkaje poslední kapičky piva, maje přitom pivní pěnu až za ušima. To bylo na otrlé muže přeci jen moc. Hodili batohy na záda a doslova po anglicku zmizeli, podpíraje Kutáleného, jenž byl pivním znalcem a při pohledu na předchozí scénu se zhroutil a zatímco jeho vyděšené oči jakoby přilepeny zíraly na prázdný půllitr v Čendově ruce, jeho srdce se svíralo v hrůze dosud nepoznané.

Náladu a chuť si spravili vysoko v kopcích v hospodě v Nezabudicích. Bylinný likér prvotřídní jakosti, poctivá tlamičková polévka, točená Plzeň, ochotný hostinský a mladá usměvavá číšnice dali okamžitě zapomenout na neblahou zkušenost. Trempové u vedlejšího stolu zmáčkli kytary a hospodou se rozezněly první tóny oblíbených ryvolovek. Rádi se nechali vyprovokovat a další sérii už hrála Pozvolná Smrt. Zatímco venku pochcávalo, v hospodě se scházela vybraná lesní chátra. Hrálo se, pilo a všichni pomalu propadali blažené pohodě, mohutně se veselíc. Nevíce pak Srstka, který v nadšení navštívil místní opiové doupě, kde kuřáci omamných jedů, svírajíce v ústech mámivé cigarety Start, popouštěli své vášni a žlutý personál hbitě roznášel chtivým návštěvníkům dýmky s přírodními opiáty.

V pozdním odpoledni zavelel šerif k odchodu. Snad to byla síla jeho ducha a odhodlání, jež dokázaly nemožné, ale osada opravdu vyrazila na další cestu. Opustili Nezabudice a vnořili se do divočiny. Pozorně očima sledovali okolní houštiny, nozdry široce rozevřené, ruce nervózně položené na pažbách koltů či na hlavicích ostře broušených knife. Znali zdejší divočinu a věděli, že tyto končiny se doslova hemží podezřelými lidmi a velikými dravci. Déšť rychle zhoustl a po krátké chvíli vylévala sírově žlutá nebesa vydatné zásoby vody v mohutných proudech, jež proměnily jindy krotký Tyter River v hučící a šumící veletok. Naštěstí brody byly stále průchodné a tak jediným obveselením byl Eda, který vždy nejprve dlouze hledal mělčinu, aby nakonec brodil naboso, drže v jedné ruce hůl, jíž zkoumával cestu, a v druhé pak svá perka.

Potlach

Prodíraje se setmělým pralesem a překonávaje rozbouřené toky, dorazili trampové na potlachoviště až ve chvíli, kdy slavností oheň hořel a kol něj se mačkající postavy vrhaly dlouhé stíny na okolní hradbu keřů. Potlach osady KSŘ je dobře znám mezi širokým trampstvem. Sejdou se zde vždy desítky kamarádů z trampských osad, i divokých skautů, traperů, zálesáků a vůbec všelijakého lidu národa trampského. Vzhledem k výročí 50ti let se zde v divočině tentokráte objevili i desítky astrachánů. Ti však s prvními dešťovými kapkami, které postupně měnily okolí v poctivé kaliště, nasedli do nedaleko zaparkovaných vozů domácí i zahraniční výroby a odjeli do svých plně civilizovaných haciend. Potlach však nerušeně pokračoval dál.

Vystoupení trampských umělců byla pravidelně odměňována bouřlivým řevem „Umí!“, dupotem a pískotem. Mezi nimi samozřejmě nechyběl soubor osady Pozvolná Smrt, který si přednesem starých trampských písní získal naráz podiv a srdce trampského lidu. Kolem půlnoci započalo volné muzicírování a Pozvolná Smrt společně s KSŘ a dalšími pardy hrála až do brzkých ranních hodin.

Nedělní cesta byla ve znamení slunečné oblohy, jakoby se počasí chtělo trampům vysmát. Ani čepovaná Plzeň je však neudržela pod hostinskou střechou, když bylo venku tak krásně, a tak tentokrát stihli přívoz přes chladnou řeku. A po ostrém pochodu branovskou divočinou je podvečer zastihl v Roztokách popíjet zasloužené pivo, čekajíc na přípoj směr Praha.

HOWG! Domluvil jsem…

Dnes: 0 Včera: 0 Týden: 0
© 2005-2017 - TO Pozvolná Smrt